Jsem, tedy myslím

Jednou jistou věcí ve světě plném nejistot vždy byla hmota. Něco, na co si můžeme sáhnout, co můžeme zvážit, změřit. "Existuje jen to, na co si můžeš sáhnout. Síla vládne hmotě a porazí jakoukoli myšlenku. Vše ostatní jsou jen romantické fantazie." Kolikrát jsem takové výroky slyšel. A tyhle pragmatické zásady nám dlouho stačily. Svět fungoval jako hodinky — pravidelně, předvídatelně, spolehlivě. Nebo jsme si to alespoň mysleli.

Za oponou vesmíru - Blogosvět.cz

www.blogosvet.cz

Připravte se na jedinečnou intelektuální cestu napříč dějinami lidského myšlení! Co by se stalo, kdyby se setkali největší duchové všech dob? Sokratés s Buddhou, Platón s Lao-c', Descartes s Einsteinem? Jak by konfrontovali své zásadní myšlenky? A jaké poselství by jim přinesli Mojžíš a svatý Pavel? V této dramatické dvouaktové hře se před vámi rozehraje fascinující dialog mezi největšími duchy dějin lidstva. Od starověkých řeckých filosofů přes východní mudrce až po moderní vědce – každý přináší svůj unikátní pohled na nejhlubší otázky existence.

Pak přišel Einstein. Ten tichý úředník z patentového úřadu v Bernu zatřásl našimi zavedenými představami jako nikdo před ním. Čas už nebyl jen čas a prostor jen prostor. Najednou byly spojité, vzájemně propojené. A hmota? Ta se ukázala být jinou formou energie. Hmotný svět ztratil svou neotřesitelnost.

Ale to bylo jen předkrmem k hlavnímu chodu, který nám naservírovala kvantová fyzika. Představte si, že sledujete kapku vody padající z kohoutku. V našem běžném světě vidíte její dráhu, můžete předpovědět, kam dopadne. Ale zkuste totéž s elektronem. Elektron není ani tady, ani tam — je všude zároveň, dokud ho nepozorujeme. Teprve při měření se „zhmotní“ na konkrétním místě. Co to znamená? Že částice se chovají, jako by pozorování ovlivňovalo jejich realitu? Jako by samotné vědomí určovalo jejich existenci?

A co teprve dvě částice, které spolu kdysi sdílely společný původ v nitru atomu, a pak byly odděleny. Pošleme jednu do Aše a druhou na Mars. Když změníme stav té v Aši, stav té na Marsu se okamžitě změní také. Neznamená to sice, že bychom snad takto třeba mohli přenášet cokoliv (ani informace) rychleji než světlo; jen to ukazuje, že částice jsou stále propojené. Einstein to označil za „přízračné působení na dálku“. Zkrátka to ukazuje na hlubší úroveň celé fyzikální reality.

Výzkumu této oblasti věnuje Federico Faggin, tvůrce prvního komerčního mikroprocesoru a jeden z otců moderní vědy digitální doby, která v posledních letech hovoří o vztahu kvantové fyziky a vědomí. Spolu s kvantovým fyzikem Giacomem D'Arianem rozvíjí teorii, podle níž i kvantová pole mají vědomí a svobodnou vůli, která je podstatou veškerého fyzikálního vesmíru. Tvrdí, že vědomí není produktem hmoty, ale že hmota je projevem vědomí. A že to lze na kvantové úrovni i dokázat.

Naši předkové by asi nad těmito úvahami pokývali hlavou v tichém souhlasu. Vycházeli z duchovního i myšlenkového světa, který už dávno nebyl jen hmotný, ale i duchovní. Od starověkých Řeků, kteří v Platónově jeskyni rozpoznávali stíny věčných idejí, přes židovskou a křesťanskou tradici, kde Slovo předcházelo hmotě, až po východní filozofie, kde vědomí a bytí tvoří jednotu. Celé dějiny lidského myšlení jsou protkány tušením, že za hmotným světem je něco hlubšího. Myslitelé jako Tomáš Akvinský, trochu pozapomenutý geniální myslitel středověku Mikuláš Kusánský či mnohem známější Spinoza zkoumali vztah mezi duchem a hmotou. My, děti osvícenství a vědecké revoluce, jsme později na chvíli uvěřili, že hmota je vše, co existuje. Nejmodernější věda nám tak nyní jemně připomíná, že naši předkové dost možná viděli dál a popisovali bytí mnohem přesněji, než jsme si dosud připouštěli ve svém materialistickém vytržení.

Descartes kdysi prohlásil své slavné "Myslím, tedy jsem" jako nepochybnou jistotu, o kterou můžeme opřít naše poznání. Vše ostatní může být klamem, iluzí, ale fakt, že pochybuji, že myslím, je nepopiratelný. Faggin však tuto slavnou tezi obrací: není to "myslím, tedy jsem", ale naopak "jsem, tedy myslím" - primární je vědomé bytí samo, a myšlení je až jeho projevem.

Ale je třeba jít ještě dál. Nic není samo o sobě. A tak hmota je projevem prvotního vědomí. A z tohoto prvotního vědomí se teprve odvíjí vše ostatní - částice, energie, hmota, síly, prostor i čas. Faggin formuluje fyzikální teorii, podle které to nejsou ani částice, ani vlny, ani pole, co stojí na počátku všeho, ale čisté vědomí samo o sobě.

Descartes prostřednictvím svého dualismu nevědomky položil základy moderního materialismu, když oddělil myslící substanci (res cogitans) od hmotné substance (res extensa). Z tohoto rozštěpení pak čerpali filosofové jako Julien Offray de La Mettrie (filozof a dvorní ateista Bedřicha Velikého, který se přejedl ve svých čtyřiceti jedna letech k smrti), kteří začali člověka popisovat jako pouhý mechanismus, a materialističtí myslitelé, kteří postupně zcela eliminovali myšlení jako samostatnou substanci.

Faggin jde však opačným směrem – jeho "pevným bodem" není bod ve hmotném světě, ani logické myšlení, ale samotné vědomí, sama zkušenost bytí. Je pozoruhodné, jak se tato nejmodernější vědecká teorie náhle přibližuje k prastarému zjevení, kdy se Jehova představil Mojžíšovi slovy "Jsem, který jsem". Ne náhodné jméno, ale označení absolutního vědomí, které existuje samo o sobě, nezávisle na hmotě a času.

D'Ariano a Faggin tvrdí, že klasická fyzika je odvozena z kvantové fyziky, ta z kvantové informace, a kvantová informace z vědomí. A co je tou nejzákladnější vlastností vědomí? Podle Faggina je to subjektivní zkušenost sama. Ta zkušenost, kterou nikdo jiný nemůže vidět ani měřit, a přesto je pro každého z nás tou nejjistější skutečností.

V tomto pojetí je pak naše individuální vědomí jakýmsi paprskem či aspektem onoho absolutního vědomí, které je základem všeho. Není to metafora - naše schopnost uvědomovat si sebe i svět je přímým projevem téhož prvotního vědomí, z něhož vyvstává veškerá realita. Bez tohoto absolutního vědomí by neexistovala nejen naše subjektivní zkušenost, ale ani objektivní fyzikální jevy jako hmota, energie, prostor a čas. Tyto jevy jsou v jistém smyslu jen různými "rovinami hustoty" téhož vědomí, různými způsoby, jak se absolutní vědomí samo sobě zjevuje.

Faggin a D'Ariano ve své teorii "kvantového informačního panpsychismu" přesně vysvětlují, jak toto funguje. Rozlišují dva typy informace: klasickou, která je binární, reprodukovatelná a popisuje náš sdílený vnější svět v prostoru a čase, a kvantovou, která má nekonečně mnoho stavů, je nereprodukovatelná a reprezentuje vnitřní, soukromý svět subjektivní zkušenosti. Když je kvantový systém v "čistém stavu", je sám o sobě vědomý – pociťuje svůj vlastní stav.

Křemík a vědomí - Blogosvět.cz

www.blogosvet.cz

Představte si muže, který v laboratoři vytvořil klíčový stavební prvek vašeho telefonu, počítače a prakticky každého chytrého zařízení kolem vás. A poté – na vrcholu technické kariéry a bohatství – zažil něco, co naprosto změnilo jeho pohled na svět. Federico Faggin, otec prvního mikroprocesoru Intel 4004, strávil půl století na špici technologického vývoje. Vynalezl křemíkovou technologii, která umožnila digitální revoluci. Jeho podpis je doslova vyryt do prvního čipu, který pohání moderní civilizaci. Ale v tichém okamžiku při dovolené u jezera Tahoe se tento geniální inženýr setkal s něčím, co nemohl změřit žádným přístrojem. S prožitkem tak niterným, že zcela změnil jeho život. Co zjistil muž, který postavil základy umělé inteligence, o povaze lidského vědomí? Proč tvrdí, že počítače nemohou být nikdy skutečně vědomé? A jak jeho revoluční teorie, založená na kvantové fyzice, vysvětluje podstatu reality způsobem, který se pokouší sjednotit vědu a spiritualitu?

Klíčovým aspektem jejich teorie je neoddělitelnost vědomí a svobodné vůle. Ona záhadná "náhodnost" kvantových jevů, která tolik trápila fyziky včetně Einsteina, není podle Faggina skutečnou náhodností, ale projevem svobodné vůle, která je bytostnou vlastností vědomí. "Vědomí a svobodná vůle dohromady utvářejí kvantová pole, která si uvědomují sama sebe," říká Faggin. Právě tato svobodná vůle vysvětluje, proč je kvantová realita nepředvídatelná - nikoli proto, že by byla chaotická nebo nedeterminovaná, ale proto, že obsahuje neredukovatelný prvek volby, který nelze zachytit žádnými rovnicemi.

Tato vlastnost odpovídá klíčovému rysu našeho vědomí: jeho naprosté soukromosti a nesdělitelnosti. Můžeme vyjádřit své pocity slovy, ale nikdo jiný nemůže plně poznat kvalitu našeho subjektivního prožitku, stejně jako v kvantové mechanice nelze dokonale zkopírovat kvantový stav.

A tak svět vědy touží po poznání, po vysvětlení, po pochopení a buduje stále složitější teorie, tvoří modely a formuluje koncepty. Ale když přijde ono poznání, když zahlédneme onu jednotu, stejně se vždy nakonec dotkneme podstaty a zjišťujeme, že to není rovnice nebo vzorec, ale láska. Vědomí a láska - dvě tváře téhož základu veškeré existence. Právě o tom vypráví Fagginův životní příběh. O cestě od čipů k vědomí, od vědomí k lásce, od fragmentace k jednotě, od binárního k absolutnímu.

Pokud vás téma zaujalo, zde ještě věcnější pohled na témata popsaná v článku i s odkazy k dalšímu zamyšlení:

Podivnosti kvantové fyziky a Einsteinovy výhrady

Moderní kvantová mechanika přinesla překvapivé jevy, jako kvantové provázání (entanglement) a princip neurčitosti. Kvantové provázání znamená, že dvě či více částic mohou sdílet společný stav – měřením jedné okamžitě víme stav druhé, i kdyby byly na opačných koncích vesmíru. To však neumožňuje přenos informace rychleji než světlo: dokud si výsledky měření nesdělíme běžnou (podsvětelnou) komunikací, příjemce nic neví. Heisenbergův princip neurčitosti zase formálně stanoví, že nelze současně libovolně přesně znát určité páry veličin (například polohu a hybnost částice) – čím přesněji změříme jednu, tím méně přesně můžeme určit druhou. Nejde jen o nedokonalost přístrojů, ale o základní vlastnost reality vyjádřenou kvantovou teorií.

Tyto zdánlivě „náhodné“ kvantové jevy byly trnem v oku i Albertu Einsteinovi. Přestože patřil k zakladatelům kvantové fyziky (vysvětlil např. fotoelektrický jev), nesouhlasil s myšlenkou, že by příroda byla na nejzákladnější úrovni řízena čistou náhodou. Známě prohlásil, že „nevěří, že Bůh hraje v kostky“ – tím metaforicky odmítal představu absolutní nahodilosti v kvantové teorii. Einstein považoval kvantovou teorii za neúplnou a domníval se, že za jejím pravděpodobnostním popisem se skrývají nějaké dosud neobjevené zákonitosti. V dopise Maxu Bornovi roku 1926 formuloval své stanovisko slovy: „Jsem přesvědčen, že Bůh nehraje v kostky.“ Později v roce 1945 svou představu upřesnil: „Bůh nepřetržitě vrhá kostkami podle jím samým stanovených zákonů,“ čímž naznačil víru, že i za kvantovou náhodností existují pevná pravidla. Einstein také spoluautorsky navrhl myšlenkový experiment známý jako paradox EPR (Einstein–Podolsky–Rosen), aby ukázal zvláštnosti kvantového provázání – to on poeticky nazval „přízračné působení na dálku“ (spukhafte Fernwirkung). Dnes už experimenty potvrdily, že kvantové provázání skutečně existuje a nevysvětlují je žádné „skryté proměnné“ v klasickém smyslu, ale zároveň platí, že nelze jeho pomocí posílat zprávy nadsvětelnou rychlostí.

Kvantová fyzika tedy funguje pravděpodobnostně a výsledek konkrétního měření nelze předpovědět – lze jen určit pravděpodobnosti možných výsledků. Až po provedení měření se kvantový systém ocitne v jednom ze svých stavů (tzv. kolaps vlnové funkce). Proč se uskuteční právě ten který výsledek a ne jiný, to v rámci standardní teorie zůstává nejasné. Různé interpretace kvantové mechaniky nabízejí odlišná vysvětlení: kodaňská interpretace hovoří prostě o náhodném kolapsu pravděpodobnostní vlnové funkce, mnohosvětová teorie (Everettova) říká, že se realizují všechny možnosti v paralelních vesmírech, a teorie skrytých proměnných hledají deterministické podklady pod kvantovou náhodností. Konsenzus zatím není – kodaňská interpretace je historicky nejrozšířenější, ale otázka zůstává otevřená. Einsteinova skepse vůči „kostkám“ v kvantové fyzice tak zahájila dlouhou vědeckou debatu o tom, jak správně chápat kvantovou realitu. Dnes víme, že pokud mají platit základní fyzikální principy (např. kauzalita a lokalita), nelze kvantovou neurčitost odbourat – experimenty Bellových nerovností potvrdily, že žádná teorie se „skrytými parametry“ fungujícími lokálně nemůže plně reprodukovat předpovědi kvantové mechaniky. Příroda se tedy opravdu chová tak, jako by „hrála kostky“, byť to odporuje naší intuici deterministického světa.

Relativita a povaha času

Související fyzikální teorií, kde došlo k revoluční změně chápání reality, je Einsteinova teorie relativity. Speciální teorie relativity (1905) ukázala, že prostor a čas nejsou absolutní, ale relativní vůči pohybu pozorovatele. Rychlost světla ve vakuu je neměnná konstanta pro všechny pozorovatele, a proto čas pozorovaný v jedné soustavě může plynout jinak než v jiné. Tento jev známý jako dilatace času znamená, že například pohyblivé hodiny běží pomaleji z pohledu stacionárního pozorovatelecs.wikipedia.org. Čím vyšší je rychlost objektu (blížící se rychlosti světla), tím výraznější zpomalení času a také tzv. kontrakce délek (zkrácení rozměrů ve směru pohybu) nastává. Slavný myšlenkový experiment paradox dvojčat ilustruje, že dvojče cestující vysokou rychlostí vesmírem se vrátí mladší než dvojče, které zůstalo na Zemi – protože jeho čas ubíhal pomaleji. Obecná teorie relativity (1915) rozšířila princip relativity i na zrychlený pohyb a gravitaci. Gravitační pole ovlivňuje tok času obdobně jako rychlost – v silnější gravitaci běží čas pomaleji. Například hodiny na povrchu Země tikají nepatrně pomaleji než stejné hodiny na oběžné dráze, dál od zemské přitažlivosti. Tyto efekty jsou dnes běžně měřeny (např. musí se zohlednit při provozu GPS satelitů). Relativita tedy neříká, že „všechno je relativní“ úplně ve všem, jak se někdy laicky dezinterpretuje, ale přesně vymezuje, jak se mění prostor a čas při pohybu či v poli gravitace podle pevných matematických vztahů (Lorentzových transformací). Zároveň platí, že žádný objekt s nenulovou klidovou hmotností nemůže dosáhnout nebo překročit rychlost světla – vyžadovalo by to nekonečnou energii.

Filosofické dualismy: od Platóna po Descartesa

Problematika vědomí, mysli a hmoty není jen doménou fyziky – provází filozofii od jejích počátků. Platón již v 5.–4. století př. n. l. učil ostrý dualismus mezi světem idejí a světem smyslovým. Podle Platóna existují nehmotné, věčné Formy či Ideje, které jsou skutečnou realitou, zatímco hmotný svět je jen jejich nedokonalým odrazem či stínem. Lidská duše dle Platóna patří do světa idejí a je nesmrtelná; s tělem (hmotou) je spojená jen dočasně. Platón například v dialogu Faidón přirovnává tělo k vězení duše a hovoří o tom, že duše žije dál po smrti těla – zastává tedy i nauku o převtělování duší (metempsychóza). Tento platónský pohled na dvě odlišné reality (smyslovou a ideální) ovlivnil zásadně pozdější náboženské a filozofické tradice. Křesťanská teologie převzala představu nesmrtelné duše a spojila ji s naukou o Bohu – pozdější myslitelé jako Tomáš Akvinský se pak snažili skloubit řecký filosofický rozum s biblickým zjevením.

V židovsko-křesťanské tradici reprezentuje prototyp zjevené pravdy Mojžíš. Podle biblické knihy Exodus vystoupil Mojžíš na horu Sinaj, kde obdržel od Hospodina Desatero přikázání vytesané do kamenných desek – božské zákony pro izraelský lid. Tento akt symbolizuje, že morální a duchovní pravdy byly lidstvu dány shůry, zjeveny Bohem, místo aby k nim člověk dospěl vlastním rozumem. Mojžíš je tak v kulturní paměti ztělesněním proroka, který předává zjevenou Pravdu. V kontrastu k tomu řečtí filozofové (jako právě Platón či později Aristotelés) představují hledání pravdy lidským rozumem. Tyto dvě linie – „Jeruzalém“ (zjevená víra Mojžíšova) a „Athény“ (rozumová filozofie Platónova) – se v dějinách evropského myšlení setkávají a někdy střetávají. Alexandrijský filozof Filón dokonce nazval Platóna „Mojžíšem, který mluví řecky“, aby vyjádřil syntézu židovského a řeckého myšlení.

Významným milníkem v propojování víry a rozumu byla scholastická filosofie středověku, zejména dílo sv. Tomáše Akvinského (1225–1274). Tomáš Akvinský navázal na Aristotela a pokusil se uvést křesťanskou víru a rozum do souladucs.wikipedia.org. Podle Tomáše existuje jen jedna Pravda, ale člověk k ní může dospět dvěma cestami: cestou rozumu (poznáním světa, filosofie) a cestou víry (přijetím Božího zjevení). Tyto dvě cesty si nemohou protiřečit, neboť pravda je jen jedna – pokud se zdá rozum a víra v rozporu, někde došlo k omylu v interpretaci. Tomáš vymezil oblasti, kam rozum smí – například důkazy Boží existence staví na filozofických argumentech odvozených ze zkušenosti (tzv. pět cest k dokazování Boha). Zároveň uznal, že některá tajemství (například trojjedinost Boha nebo vtělení Krista) jsou čistě věcí víry, nikoli rozumu. Pro Tomáše Akvinského tedy víra a rozum nejsou nepřátelé, ale spojenci hledající tentýž cíl – pravdu. Tím položil základy katolické teologii, která dodnes hlásá kompatibilitu víry s kritickým rozumem.

Na tomto průsečíku se objevuje i Renesanční metafyzika a Mikuláš (Nicolaus Cusanus, 1401–1464), učenec a kardinál, který předznamenal přechod k novověkému myšlení. Kusánský vnesl do teologie nový kosmologický pohled: Bůh je nekonečný a neuchopitelný, a tudíž žádné konečné poznání o Něm nemůže být úplné. Jeho slavný pojem docta ignorantia – „učená nevědomost“ – znamená, že pravé poznání spočívá v uznání hranic lidského rozumu. Přesto Kusánský nepopíral hodnotu rozumu, ale ukazoval, že poznání Boha a vesmíru vyžaduje spojení víry, intuice a rozumu v dynamickém vztahu.

Ve svých kosmologických úvahách předjímal Mikuláš Kusánský některé ideje moderní vědy: odmítl geocentrismus, postuloval, že vesmír nemá střed, že Země se pohybuje, a že vesmír je nekonečný a plný života – předběhl tak Koperníka i Giordana Bruna. Kusánský tak spojil duchovní hledání Boha s objevováním fyzického světa: čím více poznáváme řád a složitost přírody, tím více se přibližujeme nekonečné moudrosti Boží.

Na prahu novověku pak došlo k jistému „oddělení sil“. René Descartes (1596–1650) obnovil dualistickou tradici v nové podobě: rozdělil skutečnost na dvě substance – myslící a hmotnou. Descartovský dualismus tvrdí, že mysl (duše) je nehmotná substance, jejíž podstatou je myšlení a uvědomování si sebe sama, zatímco hmotné tělo je rozprostraněné ve prostoru a podléhá mechanickým zákonům. Descartes známým výrokem „Cogito ergo sum“ („Myslím, tedy jsem“) vyzdvihl jistotu vnitřního prožívání jako výchozí bod poznání. Lidské já podle něj spočívá v duši – „věci myslící“ (res cogitans), která je zcela odlišná od těla – „věci rozprostraněné“ (res extensa). Tělo v Descartově pojetí funguje jako složitý automat podle fyzikálních zákonů, zatímco duše je svobodná a nedělitelná. Zvířata prý nemají nesmrtelnou duši, jsou to jen živé stroje; člověka povyšuje nad zvířata právě myslící duch. Descartes ovšem narazil na problém: jak spolu ty dvě odlišné substance (duše a tělo) v člověku interagují? Navrhl, že snad v šišince mozkové (žláze pineální) by mohlo docházet ke spojení – tehdy neznal její funkci a byla to jediná nepárová struktura v mozku. Tato hypotéza se neujala a mechanizmus propojení mysli s hmotou zůstává obtížnou otázkou dodnes. Každopádně kartesiánský dualismus silně ovlivnil západní myšlení – oddělil mentální svět od fyzického natolik, že pozdější věda se soustředila téměř výhradně na zkoumání hmoty, zatímco mysl a vědomí dlouho ponechávala filozofii a teologii.

Bůh jako příroda: Spinozův panteismus a osvícenství

Myšlenku, že Bůh a Příroda jsou jedno, rozvinul Baruch Benedikt Spinoza (1632–1677). Spinoza vyšel z karteziánské tradice, ale dovedl ji k radikálnímu monismu: existuje jen jediná substance, nekonečná božská substance, kterou nazýváme Deus sive Natura – „Bůh neboli Příroda“. Tento panteistický náhled znamená, že všechno, co existuje (myšlení i hmota, duch i příroda), je výrazem téhož Boha/Přírody. Osobní Bůh zde nemá místo – Spinozův Bůh nemá atributy lidské osoby, nezasahuje zázračně do světa, je totožný s řádem celého vesmíru. Spinoza tak popřel tradiční představu Boha jako nadpřirozeného Tvůrce stojícího nad světem; místo toho tvrdil, že vše se řídí univerzálními přírodními zákony, ať už fyzickými nebo morálními, a žádný rozpor mezi hmotným a duchovním světem neexistuje. Tento deterministický přístup šel tak daleko, že popíral svobodnou vůli – podle Spinozy se i lidské chování odvíjí z nutnosti přírodních zákonů (jen si to neuvědomujeme a mylně považujeme své jednání za svobodné). Není divu, že mnozí Spinozovi současníci jej považovali za ateistu – a skutečně, pokud někdo chápe Spinozova „Boha“ jen jako poetické označení pro přírodu, pak Spinozův systém vyznívá prakticky ateisticky. Spinoza byl pro své názory exkomunikován z židovské obce a jeho spisy se ocitly i na katolickém Indexu zakázaných knih. Přesto (nebo právě proto) jeho myšlenky silně ovlivnily evropské osvícenství v 18. století.

Toto intelektuální hnutí 17. a 18. století, které znamenalo převrat ve vývoji evropského myšlení, reagovalo odmítavě na barokní náboženský dogmatismus a vyzdvihli sílu lidského rozumu, logiky a empirické vědy jako hlavní nástroje poznání. Víra v pokrok a lidský rozum nahradila víru v autoritu církve. To neznamená, že by osvícenci byli jednotně ateisté – mnozí zastávali deismus, tedy víru v Boha-Stvořitele, který ale dál do chodu světa nezasahuje. Náboženství poměřovali měřítkem rozumu a mravnosti. Immanuel Kant definoval osvícenství heslem „Měj odvahu používat vlastní rozum!“ – člověk se má vymanit z „nesvéprávnosti“ způsobené pohodlností a neochotou samostatně myslet. V kontextu našeho tématu osvícenství oslabilo vliv zjevených pravd (Mojžíš, Bible) a posílilo důvěru, že i otázky duše, vědomí a etiky může řešit rozum a věda. Spinoza byl v tomto směru prorokem osvícenského myšlení – jeho Bůh-Příroda a důraz na univerzální zákonitosti přirozeně ladily s vědeckým pohledem. Když se později Albert Einstein vyjadřoval k otázce víry, prohlásil, že věří v „Spinozova Boha“, čímž myslel právě harmonii přírodních zákonů, ne osobního Boha odměňujícího a trestajícího. (Einsteinovo pojetí „boha“ bylo spíše poetické a filozofické – obdiv k řádu světa – a nemělo nic společného s náboženstvím v tradičním smyslu.)

Nové experimentální hypotézy: kvantové vědomí

Zatímco tradiční věda zkoumá vědomí jako emergentní jev v mozku, dnes existují i odvážné teorie, které se vracejí k myšlence primátu ducha – ovšem jazykem moderní fyziky. Příkladem je teorie kvantového vědomí italského fyzika a vynálezce Federica Faggina. Faggin, známý jako spoluautor prvního mikroprocesoru, se v posledních letech věnuje výzkumu povahy vědomí. Spolu s prof. Giacomem Mauro D’Arianem navrhli nový fyzikální model reality, v němž je vědomí (a svobodná vůle) základním principem, nikoli hmota. Tvrdí, že kvantová pole mohou být vědomá a mají svobodnou vůli, přičemž naše tělo a mozek by pak byly jakýmsi kvantově-klasickým „strojem“, který tato vědomá kvantová pole ovládají. Faggin nazývá svou teorii „kvantový informační panpsychismus“ (Quantum Information Panpsychism). Panpsychismus obecně je filosofický názor, že vědomí či prožívání je základní vlastnost veškerenstva – i elementární částice by tak měly svůj vnitřní aspekt vědomí. Faggin s D’Arianem tuto starou myšlenku rozvíjejí v kontextu kvantové fyziky: navrhují, že každé kvantové pole nese vnitřní informaci, kterou zažívá „zevnitř“ jako vědomí, a zároveň navenek se tato informace projevuje jako fyzikální veličiny (pole, částice). Kvantová informace je dle nich hlubší úroveň reality než informace klasická – je privátní a nepřenositelná, podobně jako subjektivní prožitek, zatímco klasická informace popisuje sdílený vnější svět. Tím by se elegantně propojil fyzikální popis světa s fenoménem vědomí: kvantové zákony by nebyly podivné samy o sobě, ale odrážely by fakt, že základní jednotky reality mají subjektivní stránku.

Tato teorie jde ještě dál – snaží se vysvětlit i ony zvláštní vlastnosti kvantové mechaniky, o nichž byla řeč výše. Proč dochází ke kolapsu vlnové funkce na určitý výsledek? Podle Faggina a D’Ariana z libovolných možností vybere jeden konkrétní výsledek svobodná vůle kvantového pole. V jejich pojetí je volba výsledku aktu měření skutečně svobodná a nepředvídatelná (což odpovídá statistické nepředvídatelnosti v kvantové fyzice). Princip neurčitosti by tak mohl souviset s tím, že nelze dopředu určit svobodné rozhodnutí kvantového systému. Dále tvrdí, že no-go věty kvantové teorie (např. věta o neklonování – nemožnost vytvořit dokonalou kopii neznámého kvantového stavu) zapovídají umělé vytvoření vědomí: jakmile lze informaci plně zkopírovat (např. data v počítači), pak jde o čistě klasickou informaci bez vlastního vědomí a svobody. Naproti tomu kvantovou informaci nelze duplikovat, je jedinečně vázána na daný systém – podobně jako naše subjektivní prožitky jsou nepřenosné. Z toho Faggin vyvozuje, že umělá inteligence nemůže nabýt skutečné vědomí, protože počítače pracují jen s kopírovatelnou (klasickou) informací a chybí jim ona neredukovatelná vnitřní kvantová složka vědomí. Současné AI systémy tak podle něj pouze napodobují inteligentní chování, ale necítí a neuvědomují si sebe – jsou to „filtry“, které zpracovávají vstupy podle algoritmů, bez niterného prožívání.

Je zřejmé, že Fagginova a D’Arianova hypotéza je velmi nekonvenční. Staví se proti převládajícímu materialistickému názoru, že vědomí vzniká jako emergentní jev složitého mozku. Místo toho obnovuje dualistický či spíše panpsychistický pohled – všechno je současně fyzické i psychické. Tato teorie zatím nebyla empiricky potvrzena, ale její autoři věří, že z ní plynou testovatelné predikce do budoucna. Odborná komunita ji přijímá se skepsí – většina neurovědců a fyziků se drží hypotézy, že vědomí je produktem neuronové aktivity, byť dosud nevysvětleným. Faggin však argumentuje, že tzv. hard problem vědomí (jak může subjektivní prožitek vzniknout z fyzikálních procesů) zůstává nevyřešen a možná vyžaduje zásadní změnu paradigmatu. Jeho kvantový model vědomí představuje právě takový pokus o nový paradigmatický rámec. Zda se ukáže být plodný a skutečně potvrzený, to ukáže až další výzkum. Každopádně Fagginova autorita úspěšného vědce a vynálezce poutá pozornost – jeho kniha Irreducible: Consciousness, Life, Computers and Human Nature by Federico Faggin (2021) i společný odborný článek s D’Arianem na arXiv vyvolaly diskuse na pomezí fyziky, filosofie a kognitivních věd. Giacomo D’Ariano, který je spoluautorem teorie, patří k uznávaným kvantovým fyzikům (profesor teoretické fyziky v Pavii) a i on zastává názor, že kvantová informace sahá hlouběji než běžná fyzika – fyzikální zákony by proto mohly být odvozené z principů informace a vědomí. Tyto myšlenky zapadají do širšího kontextu hledání skutečné základní teorie všeho, jež by spojila kvantovou mechaniku, gravitaci a možná i fenomén vědomí do jednotného obrazu reality.