Dva roky s Echem

Před dvěma lety jsem se stal majitelem vydavatelství Echo Media. Byly to dny, kdy právě skončil bláznivý zákaz překračování hranic okresů a ve vzduchu byl cítit svěží vítr. Echo jsem četl rád od začátku a v těch ponurých časech viru jeho význam v mém životě ještě vzrostl. Jako jedno z mála médií přinášelo zdravý pohled na nemocnou dobu. Byl jsem mu za to neskonale vděčný a jakmile mne Prozřetelnost postavila před úkol se z pozice čtenáře a předplatitele stát majitelem, rád jsem se toho úkolu zhostil.

Byl to také rok voleb, které slibovaly naději. Naději na změnu, které bude možné věřit. Naději na rozumnou vládu, která odmítne kolektivistický plošný přístup k řízení společnosti. Volební výsledky jsem po dlouhé době prožíval mezi lidmi na jednom volebním večírku a nakonec jsem podlehl obecné euforii. Pohled na slavící politiky koalice SPOLU, kteří si tu noc přestali pokrytecky hrát na rouškovanou a slavili hlava na hlavě, jako svobodní a šťastní lidé, sliboval skutečně nový začátek. Rouška pokrytectví zázrakem spadla a rozum a radost zvítězily nad temnou přetvářkou.

Překvapilo mě proto, když za dva dny před kamery předstoupili politici SPOLU v čele s Petrem Fialou a byli jak vyměnění. Tváře byly pryč a stály před námi opět temné, zachmuřené postavy mluvící skrz respirátor. Jejich vystupování bylo takřka k nerozeznání podobné vládě, kterou měly v budoucnu vystřídat. Uvědomil jsem si, že to s tou změnou asi nebude tak horké, ale naděje přeci umírá poslední. Byl podzim a pomalu se vracela pochmurná atmosféra. Echo ale právě chystalo k vydání krásnou knihu Proměny světa - 50 rozhovorů, která se dočkala neuvěřitelně vřelého přijetí u našich čtenářů. Tato podpora nám dodala hodně energie a pomohla vydělat i další tolik potřebné peníze na provoz našeho vydavatelství.

Zanedlouho, 17. listopadu, jsem při procházce podzimní Prahou pochopil, že prostor svobody se snadno zmenšuje, ale cesta k jeho rozšíření je nelehká. Trochu optimismu do žil mi ten den vnesl Václav Klaus, který pronesl vynikající projev u Hlávkovy koleje. Mluvil o svých obavách, že se navracejí časy, o kterých jsme si mysleli, že už se nikdy vrátit nemohou a o tom, že je lidem opět vnucována utopie, která o sobě prohlašuje, že je založena na vědě.

Odmítl to, abychom obětovali prosperitu a budoucnost naší země a osudy svých dětí a vnuků ve jménu chiméry boje s klimatem. A nakonec vyjádřil přesvědčení, že hlasatelé nové jediné pravdy nakonec prohrají jako prohráli jejich předchůdci v roce 1939 a v roce 1989.

Procházel jsem se potom půl dne Prahou plnou lidí všeho druhu, byl to takový celonárodní svátek svobody a demokracie, když z ničeho nic přišla podivná zpráva: Andrej Babiš oznámil segregaci lidí na "očkované" a "neočkované". Přišlo mi to jak ve zlém snu a na procházce jsem se připojil k protivládním protestujícím na Staroměstském náměstí. Bylo příjemné být mezi milými lidmi, ale i jejich nálada byla zvláštně sklíčená. Policejní megafon dokola vyzýval k dodržování vládních nařízení a vyhrožoval ukončením shromáždění. Jednu chvíli to dokonce vypadalo, že se policie opravdu rozhodne shromáždění rozpustit. Paní z antikonfliktního týmu doporučila mamince s malými dětmi, které stály přede mnou, aby raději odešla a policejní jednotky v Dlouhé ulici se šikovaly. Nakonec ale snad někdo dostal rozum a demonstrace pokojně proběhla až do konce. Začala zvláštní doba, kdy se lidé bez správného potvrzení stali občany druhé kategorie. A byla to pro mne doba podobně formativní, jako byla pozdní osmdesátá léta. Stejně jako tehdy jsem si uvědomil, že mezi spokojené a jakýmkoliv opatřením přizpůsobivé údajně lepší lidi nepatřím a ani patřit nechci. Co mne ale mrzelo nejvíc byl tlak, který tato situace vytvářela na naše děti a to, s jakou lehkostí byli mnozí ochotni na potkání svým spoluobčanům ukazovat nebo kontrolovat tu správnou Tečku. S jakou radostí hráli dozorce a jak pyšní byli, že právě oni jsou ti vyvolení. Právě v této poněkud vyhrocené době jsme narychlo spustili Blogosféru na Echu a poskytli prostor blogerům, kteří byli zrušeni na serveru Aktuálně. Naštěstí Dalibor Balšínek z Echa prokázal odvahu a Ondřej Klíma z Coolpany s maximálním nasazením tehdy spustil tuto platformu, která i nadále roste. A to zejména díky všem zajímavým blogerům, kteří mají různé názory, ale jsou, jak pevně věřím, spojeni neochvějnou vírou, že jedině svobodná a pluralitní společnost bude zdravá, a čtenářům, kteří tuto víru, jak doufám, sdílejí. Protože právě osobní svoboda a volná soutěž myšlenek jsou tou skutečnou silou, na které je naše civilizace postavena, a která ji dělá mnohem silnější, než kdy může být jakákoliv totalita. Z Echo Blogosféry nakonec vznikl právě tento krásný nový Blogosvět, který je prvním, ale jak doufám nikoliv posledním, produktem na naší cestě k poskytování necenzurovaného prostoru a moderních redakčních nástrojů potřebných pro publikaci myšlenek a názorů, ať jsou již jakékoliv.

Únor loňského roku potom začal opravdu slibně: skončila odpudivá segregace a zdravý pohled na nemocnou dobu opět začal získávat navrch. Vláda a úřady sice ještě naoko předstíraly, že řídí pandemii a bojují s virem, ale bylo zřejmé, že to čím dál méně lidí bere vážně. Avšak přišel 24. únor, Putin zaútočil na Ukrajinu a symbolicky tím nastal skutečný zlom v dějinách. Namísto naděje na klid, mír a nový začátek začala válka a s ní i stupňování napětí mezi lidmi. Blouznivý hon na dezinformátory tak nejenom neskončil, ale nabral ještě větší obrátky. A s ním se do módy vrátilo ono známé "Kdo není s námi, je proti nám" a nejsilnějším argumentem stalo označit kohokoliv dle momentální potřeby za proruského. Tím se jakákoliv diskuse stala ukončenou.

A tak po dvou letech s Echem vím, že jsme znovu na začátku. A tentokrát je situace ještě komplikovanější, protože již na mnoho lidí začíná dopadat pokles životní úrovně. Ale protože věřím, že bez svobody nás prosperita nečeká, budu i nadále pokračovat ve snaze o další podporu svobody a chuti sdílet fakta, myšlenky a názory bez cenzury zvnějšku či zevnitř. Svobodná diskuse i včetně nezbytné konfrontace, která by rozhodně měla zůstat pokud možno slušná a hlavně nenásilná, je totiž naprosto nutnou podmínkou demokracie, které se ne nadarmo říkalo pluralitní. Bez ní nakonec chřadne celá země, hospodářsky, ale zejména mravně. Proto, navzdory různým manipulátorům a samozvaným strážcům jediné správné pravdy, chci dělat všechno, co je v mých silách, abychom uchovali Echo s jeho vlastním názorem, ale abychom také otevřeli prostor i pro další zajímavé hlasy, které k nám chtějí mluvit. Dál jdeme cestou k vytvoření silné svobodné platformy pro české autory, malé i velké. Je to náročný úkol, technicky i ekonomicky, ale nejtěžší bude udržet si v této rozdělené době přízeň co nejvíce z vás, autorů, i čtenářů. Zatím ji máme, téměř 10 milionů zhlédnutí našich stránek měsíčně je velký závazek a velice dobrý základ, na kterém můžeme stavět. Média, obzvláště ta seriózní, jakým je právě Echo, to nemají v proměněném mediálním světě úplně snadné. Je ale dobré vědět, že dlouhodobě vzato v médiích zkrátka platí, že ten, kdo to platí, je také ten, kdo nakonec určí vyznění příběhu. O tom, kam naše cesta povede, tedy stejně rozhodnou sami čtenáři: která média si budou chtít oni sami zaplatit, která nechají zaniknout a která nechají být z jejich pohledu zadarmo.

Všem nám na další cestě mediálním světem přeji veselou mysl, zdravý rozum a pevnou víru, že vše nakonec dobře dopadne. A hlavně: Myslete si, co chcete, a pište a říkejte, co si myslíte. A buďte rádi, když to tak budou mít i ostatní.