Frankfurtská polévka aneb jak si univerzitní marxisté uvařili Západ

Moderní progresivismus v mnohém vychází z klasického marxismu, ale je odlišný. Vytvořila ho skupina autorů, označovaných dnes jako Frankfurtská škola. Byla to skupina sociologů a filosofů sdružených v Institut für Sozialforschung založeném roku 1923 ve Frankfurtu nad Mohanem. Frankfurtská škola formálně nepoužívala pojem „ideologie“ k označení svého vlastního intelektuálního směru. Naopak se vůči ideologii jako takové stavěla kriticky, neboť ji chápala jako falešné vědomí sloužící k udržení existujícího společenského řádu. Členové Frankfurtské školy svůj přístup nazývali především „kritickou teorií“ (německy „Kritische Theorie“). Ale stejně jako marxismus byla rozhodnuta změnit svět a podobně našla širokou odezvu zejména v bohatší a vzdělanější části společnosti. Její myšlenky, aniž by to bylo běžně známo, se postupně staly základní ideologií vládnoucích vrstev velké části moderního světa. Progresivismus je postaven na vědeckém materialismu a programově odmítá jakoukoliv transcendentní skutečnost – Boha, duchovní rozměr člověka či nadčasovou platnost morálních hodnot. Tento světonázor se šířil především díky Marcusovi, který inspiroval studentská hnutí roku 1968, a později díky teoretikům jako Kimberlé Crenshawová či Judith Butlererová, kteří v 80. a 90. letech rozvinuli obory jako postkoloniální a genderová studia či kritické teorie rasy a identity. Samotný termín „kritická teorie“ byl poprvé systematicky představen Maxem Horkheimerem v jeho eseji „Tradice a kritická teorie“ (Traditionelle und kritische Theorie) z roku 1937. Šlo o intelektuální projekt, který měl překonat omezení tradiční pozitivistické vědy a klasického marxismu tím, že se zaměřoval nejen na ekonomické, ale i kulturní, psychologické a ideologické aspekty společnosti. Cílem kritické teorie nebylo jen svět vysvětlovat, ale i měnit tím, že odhalí skryté mocenské struktury a ideologie, které brání skutečné emancipaci člověka. Nesnaží se být "neutrální" a "objektivní" v tradičním smyslu. Uvědomuje si vlastní ukotvení v historických a společenských podmínkách. Je reflexivní, takže zkoumá nejen společnost, ale i sebe sama, své vlastní předsudky, ideologické pozadí a pozici teoretika ve společenské struktuře. A především usiluje o společenskou změnu a ne jen o bádání a popis světa, ale o jeho aktivní proměnu.

Progresivní regrese: Neobyčejný příběh Theodora Adorna - Blogosvět.cz

www.blogosvet.cz

Nečekaně prudký poryv větru rozvířil papíry na katedře. Postarší muž s unavenou tváří se díval do posluchárny plné mladých tváří. Ještě netušil, že za pár minut se jeho svět obrátí vzhůru nohama. Ten den v roce 1969 se měl stát hořkým symbolem toho, jak pokrok může požírat své vlastní strůjce.

Horkheimer a Adorno potom v "Dialektice osvícenství" (Dialektik der Aufklärung) z roku 1947 představují kritický pohled na moderní dobu. Ukazují, jak se rozum, který měl původně člověka osvobodit od mýtů a pověr, paradoxně stal nástrojem kontroly a útlaku. Autoři argumentují, že osvícenské ideály se zvrhly v opak svého záměru. Místo aby rozum přinesl svobodu, vytvořil nový systém omezení. Racionální myšlení se podle nich změnilo v "instrumentální rozum", kterému jde především o efektivitu a kontrolu, nikoliv o pravdu či spravedlnost. Paradoxem osvícenství je, že ve snaze zbavit se mýtů vytváří mýtus nový - představu, že vše lze vysvětlit a změřit rozumem. Tento přístup podle autorů vede k totalitním tendencím, kde se jakákoliv odchylka považuje za chybu.

Jako příklad uvádějí kulturní průmysl. V masové kultuře nevidí prostor pro rozvoj, ale nástroj k potlačení kritického myšlení. Zábavní průmysl podle nich redukuje lidskou zkušenost a podporuje konformitu. Kniha vznikla pod vlivem událostí první poloviny 20. století, zejména holokaustu. Autoři poukazují na to, že nacismus nevznikl mimo moderní civilizaci, ale přímo v jejím středu. "Dialektika osvícenství" nenabízí jasná řešení. Místo toho vyzývá k důkladnému promýšlení paradoxů moderní společnosti a k neustálému kritickému přehodnocování zavedených pravd. „Kino a rádio,“ píší, „už nepotřebují se vydávat za umění. Pravda, že jsou jen byznys, je jim sama omluvou, neboť ve světě, kde panují peníze, je byznys opravdový.“ Tímto způsobem je lidská zkušenost zplošťována, radost z poznání je nahrazována prefabrikovanou zábavou a svoboda se rozpouští v konformitě. Stejně jako Adorno později v „Negativní dialektice“ trval na tom, že cesta ven z tohoto bludného kruhu není dána pozitivním programem, ale spíše neutuchající, kritickou sebereflexí, i zde platí, že naděje na zlepšení tkví v odvážné analýze toho, co bylo považováno za neproblematické. Kdo se však odváží skutečně pohlédnout do hloubky „Dialektiky osvícenství“, zjistí, že osvobození nespočívá v utužení jedné formy racionality, ale v odhalení jejich limitů, protikladů a především v neustálé ochotě pokládat si obtížné a nepohodlné otázky. Jenže v tom je nakonec i problém, který progresivismus přinesl. Nejenom, že zpochybňovat své vlasní myšlenky je to nejtěžší, a navíc zákony moci, jako je formuloval Ludvík Vaculík, jsou platné bez ohledu na idelogii, ale hlavně pokud se lidé uprostřed kritiky všech a všeho vzdali rozumu i víry, ztratili již jakoukoliv kotvu a jejich život se změnil v bezradné a bezcílné bloudění.

Když později Herbert Marcuse (1898–1979), jeden z kuchařů frankfurtské ideologické kuchyně, míchal svůj filozofický guláš, přišel s pozoruhodným zjištěním: moderní společnost sice přetéká technologickým blahobytem, ale pod povrchem je shnilá až do morku kosti. Zatímco jsme si mysleli, že věda a technika jsou našimi věrnými služebníky, Marcuse odhalil nepříjemnou pravdu – stali se z nich dozorci v digitální věznici našich duší. Inspirován Heideggerovou fenomenologií a Marxovým revolučním zápalem došel k závěru, že západní člověk se stal jednorozměrným jako papírová figurka. Technokratický rozum, pyšný na své úspěchy jako páv na své peří, nepřipouští žádnou kritiku – vždyť kdo by zpochybňoval něco, co tak skvěle funguje? Marcuse se rozhodl, že skutečná revoluce spočívá v přetvoření člověka a k tomu vytvořil učení, které jakoby bylo spojením učení Marxe a Freuda. Jádro revoluce pak viděl v lidské sexualitě. Frankfurtská škola, a zejména její přední představitel Herbert Marcuse, spojovala svou kritiku kapitalistické a byrokratické společnosti s teoriemi Sigmunda Freuda o potlačování lidského pudového života. Podle Marcuseho a některých dalších myslitelů této tradice se v moderních společnostech prosadilo potlačování sexuálních a obecně libidinózních energií ve prospěch ekonomické produkce, společenského pořádku a udržování autority. Tato represe byla podle Marcuseho nejen politická a ekonomická, ale též psychologická a kulturní.

Sexuální revoluce

V 60. letech, když sílila sexuální revoluce v západních zemích – zejména v USA a západní Evropě – byla tato vlna uvolňování sexuálních norem, tabu a konvencí v souladu s kritikou společnosti, kterou nabízela Frankfurtská škola. Sexuální revoluce byla v očích těchto myslitelů nejen reakcí na prudérní a autoritářské mravní normy, ale také možným prostředkem k oslabení disciplinárních a manipulačních mechanismů pozdního kapitalismu. Rozvolnění sexuálních norem mohlo přispět k oslabení tradičních hierarchií, rodinných struktur a kulturních norem, jež udržují lidi v podřízenosti. Herbert Marcuse, autor knih jako „Eros a civilizace“ (Eros and Civilization, 1955) a „Jednorozměrný člověk“ (One-Dimensional Man, 1964), spojoval myšlenky Karla Marxe a Sigmunda Freuda do teorie, v níž se sexuální energie (Eros) potlačuje, aby společnost mohla efektivně fungovat jako výrobní a konzumní systém. V „Eros a civilizace“ rozvinul ideu, že za pokročilého průmyslového kapitalismu dochází k nadměrné a zbytečné represi základních pudů, přičemž osvobození libida (tedy i volnější, otevřenější přístup k sexualitě) by mohlo vést k uvolnění společenských tlaků, k větší tvořivosti a k překonání autoritářských či hierarchických struktur. Marcuse viděl sexuální revoluci jako potenciálně radikální prvek společenské změny. Neznamenalo to pouze, že lidé začnou otevřeněji mluvit o sexu nebo zpochybňovat manželství coby jediný legitimní rámec pro intimní vztahy. V širším kontextu to podle něj mohlo pomoci rozrušit i ty společenské formy, které opírají svou moc o vnitřní kontrolu člověka nad sebou samým (skrze potlačování tužeb a norem). Marcuse chápal osvobození sexuality jako součást širší emancipace – cestu k tomu, aby se jedinci mohli vymanit z manipulačních vzorců, jimiž je pozdně kapitalistická společnost udržuje v poslušnosti a konformitě.

Celkově tak kritická teorie vnímala sexuální revoluci jako jeden z potenciálních nástrojů, jak zpochybnit dominující systém a přispět k vytvoření méně represivní, svobodnější a tvůrčí společnosti. A tady přichází ta historická ironie: jeho učení, které mělo být protilátkou na technokratickou nadvládu, se samo stalo katalyzátorem toho, čeho se nejvíc obával. Dnešní progresivní elity, vyzbrojené jak Marcuseho teorií, tak digitálními technologiemi, vytvářejí systém kontroly, o jakém se frankfurtským filozofům ani nesnilo. Sociální sítě, algoritmy a umělá inteligence v rukách nových sociálních inženýrů představují možná největší výzvu pro svobodu lidského ducha v dějinách. Kdo by to byl řekl, že recept na osvobození člověka se promění v návod na jeho vylepšené zotročení? Ale protože žádný strom ani lidské dílo nerostou až do nebe, i tato teorie nakonec nepřežije srážku s realitou. Ve společnosti, kde se každý stará jen o uspokojení svých okamžitých nálad a potřeb, se totiž nerodí mnoho dětí. A tak je tento experiment tak jako tak odsouzen k zániku, pokud tedy snad nezažijeme technologickou výrobu a výchovu dětí-klonů, ke které nebudou rodiče potřeba.

Prosoc

Nová ideologie se každopádně stala třetí významnou socialistickou vlnou po nacismu (1933-1945) a sovětském komunismu (1917-1991). Zatímco Hitler přimaloval k rudé barvě socialismu bílou a černou se svastikou a Lenin se Stalinem rozvinuli rudou revoluci srpem a kladivem, progresivní socialismus si ponechal rudou a přidal zelenou jako symbol boje za planetu. Jeho duhová vlajka s černohnědým klínem symbolizuje práva menšin – skutečných i konstruovaných. Převrací přitom nacistický rasismus naruby: místo vyzdvihování "árijské rasy" vyvolává pocity viny u většinové populace. Byl to tichý, téměř nepostřehnutelný proces a zvolil pomalou, převážně nenásilnou, ale o to účinnější metodu, jak ovládnout svět. Už nešlo o zabavování továren jako za Lenina, Stalina či Gottwalda, spojené s masovým vražděním, ani genocida a válečné běsnění nacistů, ale o postupnou erozi hodnot. Podobně jako nacismus spolupracuje progresivní socialismus s globálními korporacemi, což vede k posilování monopolů a likvidaci malých a středních podniků. S oběma totalitami sdílí posedlost sociálním inženýrstvím, kult zdraví (připomeňme obsesi "čistou krví" v Třetí říši), touhu po sterilním prostředí a především fanatickou ekologii zaměřenou proti člověku samotnému, jak vidíme u skupin od Extinction Rebellion po bruselské zelené think-tanky.

V současné době tak vzniká bizarní propletení bezbřehého individualismu a zároveň naprostého kolektivismu. Člověk je pobízen k osvobození se od „okovů minulosti“ – ať už jsou to rodinné vazby, náboženská víra, či respekt k tradicím – ale musí se klanět novým dogmatům o rovnosti, diverzitě a inkluzi. Lidé, kteří pamatují totality 20. století, jako například středoevropská generace, co prožila nacistickou okupaci (1939–1945) anebo komunismus (1948–1989), mohou cítit silné deja-vu a jsou asi nejhlasitějšími odpůrci této progresivní proměny světa.

Odvržení víry v dobách osvícenství a následná rezignace na rozum progresivismem ve prospěch permanentní kritiky a relativizace všech morálních a nakonec i přírodních zákonů vedly k podivné směsici iracionality a emocí, kterou by snad šlo označit za novopohanství. Toto odvržení víry i rozumu se naplno projevilo během pandemie COVID-19 (2020-2022), kdy se roušky staly talismany, "Věda" novým náboženstvím a mediální experti věštci interpretujícími data. Tvůrci politik, inspirovaní touto mentalitou, posedlí chamtivostí anebo obyčejnou ješitnou touhou po moci, rádi utahovali šrouby regulace, což vedlo k dalšímu oslabení přirozených tržních mechanismů, tedy k fenoménu, na který už v meziválečném období upozorňovali myslitelé jako Ludwig von Mises či Friedrich Hayek.

Ekonomické základy tohoto upadajícího nového světa, často symbolizovaného klimatickými summity OSN (od Ria 1992 po Paříž 2015) a programy EU typu Zelené dohody, stojí mimo jiné na písku nekrytých peněz. Tak se vytváří iluze neustálého růstu a pokroku, která donedávna vcelku úspěšně zakrývala skutečný úpadek. Výroba peněz centrálními bankami – ať už Federálním rezervním systémem v USA, Evropskou centrální bankou či Bank of England – ale vytvořila velice křehký systém, který se zhroutí při jakémkoliv závažnějším otřesu. Státy ale nadále hromadí pyramidy dluhů a obyvatelstvo na úkor státu chudne, aniž by mu to bylo zřejmé. Vše se totiž děje pozvolna a nenápadně, i díky velmi zdařilým způsobům k odvedení pozornosti a také k naprostému informačnímu přesycení, ve kterém zkrátka vůbec nejde reagovat na rychlost změn a neustálého přísunu nových, často i protichůdných a neslučitelných informací.

Paradoxem je, že progresivní socialismus může dokončit dílo zkázy kdysi mocné a roustoucí Západní civlizace, které nacistický a bolševický socialismus kdysi začaly, a vzniklé ideové a civilizační vakuum může zaplnit radikální islám, jenž se ve všem staví do kontrastu vůči progresivistickým myšlenkám. Islamistické režimy, jako Írán nebo Talibánský Afghánistán, ctí rigidní hierarchie, náboženské právo šaría a netolerují morální relativismus, jenž je pro progresivní Západ tak typický. Dalším paradoxem proto je, že je to právě progresivismus, který stojí na straně islámských migrantů do Evropy a jejich migraci na Západ všemožně podporuje.

Jakpak je dnes u nás doma?

I ve střední Evropě, kde je zkušenost s nacistickým a komunistickým experimentem stále živá a dokumentovaná například v pracích historiků jako Vilém Prečan, Karel Kaplan či Timothy Snyder, tak získává progresivismus za vydatné podpory západních think-tanků, institucí a grantových programů na síle. V České republice vyrostla síť neziskových organizací, akademických pracovišť a aktivistických skupin, které prosazují tuto ideologii za podpory Evropské unie, Nadace Open Society Fund George Sorose a řady dalších nadnárodních aktérů z řad globálních korporací, velmi aktivní je v této oblasti třeba Google, i států, což je nejčastěji prováděno přímo ambásadami a z rozpočtů ministerstev zahraničí. Od útlého věku jsou už i děti v českých školách indoktrinovány multikulturalismem a fluidním pojetím sexuality a identity. Platí zde tak prastará poučka: pokud jdete pořád stejným směrem, můžete skončit tam, odkud jste kdysi utíkali. Přesně to se děje, když lidé, kteří si vyvzdorovali svobodu v roce 1989, nyní čelí snahám o subtilní omezování téže svobody v jiném ideologickém kabátě.

Západní civilizace stojí na rozcestí. Může se vrátit ke svým kořenům – židovsko-křesťanské spiritualitě a evropskému racionalismu, které daly světu koncept lidských práv a vědecký pokrok. Nebo může pokračovat v dalším experimentu o přetvoření člověka a utopický pokrok, který ale zatím vždy v dějinách vedl k úpadku a nelidským hrůzám.