Naše země
Zastavit stát na cestě k progresivnímu socialismu
To nejhorší je, když slušní lidé proti zlu neudělají nic. Progresivnímu socialismu se brání těžko. Postupuje pomalu, chytře a nenápadně. Ale možná právě proto není o nic méně nebezpečný než jeho předchůdci z minulého století.
Máme všichni vlastní starosti, problémy, a tak by stále ještě bylo snadné se tvářit, že se nic neděje. Jenže se děje hodně a naší zemi hrozí vážné nebezpečí. Nejenom, že může být zásadně poničena ve jménu planetární ekologie naše krásná krajina, jejíž kameny, pole, louky i lesy jsou pravým kulturním dědictvím a která nese v sobě krev, pot i kosti našich předků. Co je horší, vedeni falešnými proroky, kteří hlásají soucit a velkorysost s cizími a přitom projevují naprostou bezohlednost ke svým vlastním lidem, ztratíme svou identitu, národní povědomí a vše, za co naši otcové a dědové bojovali. Tedy možnost pro nás a naše děti žít v blahobytu a být pokud možno pány svého osudu v naší vlastní zemi. Blahobyt ale opravdu nejde změřit hrubým domácím produktem. Proto je strašné, když za pár procent růstu HDP platíme dostupností bydlení pro mladé, dluhem a bezpečím pro naše ženy v našich městech. Blahobyt je přitom bohatství v nejširším smyslu, které zahrnuje i krásu, přirozenost, svobodu, mír a naději. Blahobyt je ale především bezpečí.
Není už mnoho času zastavit tuhle korporátní progresivní hydru, která ničí to nejcennější, na čem naše kultura a civilizace stojí. Ničí víru, ničí zdravý rozum, ničí národní identitu, ničí svobodu, ničí podnikavost a dokonce ničí i ty nejintimnější oblasti lidského života. Oproti předchozím socialistickým revolucím v minulém století, tedy především té nacistické a komunistické, to vše dělá nenápadně, jako kapky vody, které nakonec rozemelou i tu nejpevnější skálu. Postupuje jemně a krok za krokem posouvá hranice myslitelného, možného a nakonec i dovoleného. Její nejsilnější zbraní je pokrytectví. Otevřené násilí používá minimálně, protože se nakonec stejně ani s žádným skutečným odporem příliš nesetkává.
Ale my sami jsme vinni, pokud necháme samozvané pachatele dobra naši zemi zničit. Jsme vinni víc než samotní progresivní škůdci. A to tím, že neděláme nic, když máme jasně konat, a jen tiše přihlížíme, když máme nahlas mluvit. Ano, je to nepříjemné se jim postavit. Působí navenek tak ušlechtile a zaklínají se všeobjímající láskou k celé planetě a celému lidstvu, a proti tomu žádný dobrý člověk přeci nemůže nic namítat. Někteří to možná dělají z vlastních dobrých pohnutek, pro mnohé je to ale s jistotou zkrátka jejich pracovní náplň a způsob obživy. Tohle je dvojnásob šílené, protože my si skutečně už dlouho živíme své vlastní katy. Jejich paradoxním spojencem jsou pak mnohem agresivnější zástupy mladých mužů z Afriky a Asie, kteří nemají co ztratit. Těm jsme my a naše země v lepším případě lhostejní, v horším nám závidí a nenávidí nás. Půjdou tam, kde budou moci v daný okamžik bezpracně parazitovat na nesmyslném sociálním systému. Je nutné ale pochopit, že jejich kultura je od naší zcela odlišná a pro nás v jejich kultuře může být život obtížný, ne-li nemožný. Obávám se ale, že naši západní civilizaci a svobodného člověka ještě víc nenávidí ti, kdo progresivismus prosazují a kteří dělají vše proto, aby budoucností celé Evropy byla nesvoboda a chaos. A v čele naší země již bohužel dávno nestojí lidé, kteří by nás před nimi byli ochotni a schopni bránit.
Patos se do dnešní doby jakoby nehodí a nenosí se, tedy pokud se zrovna nejedná o patos progresivních kazatelů a politiků. Přesto jsem patetický, protože pokud nezačneme rázně, jasně stát a nahlas bránit budoucnost našeho národa, tak našim dětem už dost možná nepomůže ani křičet či bojovat. Takže pan hrábě se ráčí postavit vedlejc mňa, ták, a haž řeknu krleš, vezmem to šturmem! Anebo ne, ale v tom případě 'sme v pr... Ano. V pérdeli. Přesně tak, milý příteli.