Walter Benjamin: Myslitel na hraně vesmíru

V malém katalánském městečku Portbou končí 26. září 1940 jeden z nejpozoruhodnějších příběhů evropského myšlení. Walter Benjamin, německý Žid prchající před nacisty, polyká v hotelu na španělských hranicích smrtící dávku morfia. V kufříku vedle něj leží záhadný rukopis, o jehož obsahu se dodnes vedou spory. Je to konec, který jako by vypadl z některého z jeho vlastních textů - plný symbolických detailů a nedořečených významů.

Benjamin byl podivuhodný tvor - intelektuální tulák mezi různými světy myšlení. Marxista, který četl kabalu. Modernista fascinovaný barokními alegoriemi. Revolucionář s mystickými sklony. Jeho život byl řadou neúspěchů v akademickém světě, který nikdy úplně nepřijal jeho zvláštní způsob myšlení. Ale právě z těchto neúspěchů se zrodilo něco mimořádného - myšlení, které dokázalo spojit nespojitelné.

Přátelé a rivalové

Kolem Benjamina se točí fascinující konstelace postav. Gershom Scholem, velký historik židovské mystiky, jeho celoživotní přítel a duchovní bratr. A pak je tu Theodor Adorno a frankfurtská škola - komplexní vztah plný napětí mezi podporou a kontrolou, mezi přátelstvím a intelektuální dominancí. Adorno, který Benjaminovi poskytoval finanční podporu přes Institut für Sozialforschung, se snažil jeho myšlení usměrnit do ortodoxnějších marxistických kolejí. Benjamin se tomuto tlaku bránil svým typicky nejednoznačným způsobem - ani přímým odmítnutím, ani úplným podřízením. Byl to tanec na hraně závislosti a svobody, který trval až do konce.

Progresivní regrese: Neobyčejný příběh Theodora Adorna - Blogosvět.cz

www.blogosvet.cz

Nečekaně prudký poryv vzduchu rozvířil papíry na katedře. Postarší muž s unavenou tváří se díval do posluchárny plné mladých tváří. Ještě netušil, že za pár minut se jeho svět obrátí vzhůru nohama. Ten den v roce 1969 se měl stát hořkým symbolem toho, jak pokrok může požírat své vlastní strůjce.

Vztah Hannah Arendtové a Waltera Benjamina patří k nejzajímavějším intelektuálním přátelstvím 20. století. Poznali se v Paříži třicátých let, kam oba uprchli před nacismem, a jejich krátký vztah přerostl v hluboké duchovní spojenectví. Arendtová byla jednou z mála, kdo skutečně rozuměli Benjaminově složitému způsobu myšlení - jeho zvláštní směsi židovské mystiky, marxismu a literární kritiky. Sdíleli podobnou zkušenost německých Židů v exilu i kritický pohled na dogmatický marxismus frankfurtské školy. Po Benjaminově tragické smrti v roce 1940 to byla právě Arendtová, kdo sehrál klíčovou roli v záchraně jeho odkazu. V roce 1941 převezla jeho poslední rukopisy do USA a později napsala zásadní esej "Walter Benjamin: 1892-1940", která ho představila anglicky mluvícímu světu. V následných sporech o interpretaci jeho díla stála proti Theodoru Adornovi a frankfurtské škole - odmítala jejich snahu představit Benjamina jako ortodoxního marxistického teoretika a zdůrazňovala jeho jedinečnost a nezávislost. Její interpretace Benjamina jako svébytného literárního kritika a myslitele, který se vymyká běžným kategoriím, významně ovlivnila to, jak ho čteme dodnes. Je příznačné, že oba - Benjamin i Arendtová - zůstali po svém outsidery akademického světa, ale jejich vliv daleko přesáhl jeho hranice. Jejich přátelství bylo založeno na sdíleném pocitu vykořenění, na podobném způsobu nezávislého myšlení a možná především na schopnosti vidět v krizi moderní doby nejen katastrofu, ale i záblesky naděje.

Trojuhelník

Benjamin měl velmi kritický vztah k Heideggerovi . Nikdy se osobně nesetkali, ale Benjamin Heideggera četl a těžko se s jeho myšlenkami vyrovnával. Zvláště zajímavé je, že oba ve stejné době (1935/36) psali o podobných tématech - Benjamin "Umělecké dílo ve věku své technické reprodukovatelnosti" a Heidegger "Původ uměleckého díla" - ale s radikálně odlišnými závěry. Zatímco Heidegger viděl v moderní technice především ohrožení, Benjamin v ní spatřoval revoluční potenciál. Je tak přímo ironické, že zatímco Heidegger přežil válku v relativním bezpečí (byť s pošramocenou pověstí), Benjamin, který mnohem lépe pochopil nebezpečí fašismu, se stal jednou z jeho obětí.

Zato Hannah Arendtová měla s Heideggerem vztah vřelý a intenzivní. Jako jeho studentka v Marburgu s ním měla v roce 1924 milostný poměr, když jí bylo 18 let. Tento vztah výrazně ovlivnil její život i myšlení. I přes Heideggerovo později problematické spojení s nacismem s ním po válce obnovila kontakt a pomohla jeho rehabilitaci v intelektuálních kruzích. Jejich korespondence pokračovala až do konce života.

Tento intelektuální a snad i milostný trojúhelník vztahů ukazuje různé cesty německého myšlení ve 20. století - Heideggerův obrat k "půdě a krvi", Benjaminovo spojení revolučního myšlení s židovskou tradicí a Arendtové cestu k politické filozofii, která se snažila pochopit a odstranit totalitarismus.

Mystik v době strojů

Představte si myslitele, který v pařížských pasážích 19. století hledá záblesky božského světla. Který v reklamních nápisech čte kabalistická znamení. Který v moderní technologii vidí možnost nového typu duchovní zkušenosti. To byl Benjamin - mystik, který se zabydlel v srdci moderny.

Od svého přítele Scholema se naučil číst židovskou mystickou tradici. Ale četl ji po svém - jako klíč k pochopení současnosti. V kabale našel model pro své pojetí jazyka jako božského média, v židovském mesianismu inspiraci pro svou filozofii dějin. Ale nikdy se nestal ortodoxním věřícím - zůstal mystikem bez víry, teologem bez boha.

Poslední záblesky naděje

Jeho poslední text "O pojmu dějin" čteme dnes jako testament. Je to podivuhodná směs marxistické kritiky pokroku a židovské apokalyptiky. V centru stojí obraz "anděla dějin" - bytosti, která vidí tam, kde my vidíme řetěz událostí, jedinou katastrofu vrstvící trosky na trosky. Anděl by chtěl zůstat, probudit mrtvé a spravit, co bylo rozbito. Ale bouře vanoucí z ráje, které říkáme pokrok, ho žene nezadržitelně vpřed. Je to obraz, který zachycuje podstatu Benjaminova myšlení - jeho schopnost vidět v modernitě současně katastrofu i záblesk naděje, jeho odmítnutí lacině optimistické víry v pokrok i jeho trvání na možnosti vykoupení.

V jeho tomto díle lze najít implicitní kritiku Heideggerova pojetí času a dějinnosti. Benjamin rozvinul vlastní pojetí času a dějin, které se staví proti jak Heideggerovu existenciálnímu pojetí, tak proti lineárnímu chápání pokroku.

Dědictví rozporů

Po Benjaminově smrti vypukla bitva o jeho odkaz. Adorno a frankfurtská škola z něj chtěli udělat marxistického teoretika. Scholem v něm viděl především židovského myslitele. Jeho blízká přítelkyně i dle některých snad i býválá milenka Arendtová, která po jeho smrti zachránila jeho rukopisy, zdůrazňovala jeho pozici nezávislého kritika. Všichni měli svým způsobem pravdu - a všichni se mýlili. Benjamin byl vším tím najednou a zároveň něčím víc.

Proč číst Benjamina dnes?

V době, kdy se zdá, že svět se znovu dost možná řítí do katastrofy, kdy technologie mění naše vnímání rychleji než kdy předtím, kdy hledáme způsoby, jak spojit kritické myšlení s duchovní dimenzí života, může být Benjamin překvapivě aktuální průvodce. Ne proto, že by nám dával jednoduché odpovědi. Ale proto, že nám ukazuje, jak můžeme myslet na hranici různých světů, jak můžeme vidět v přítomnosti současně katastrofu i naději, jak můžeme být současně kritičtí i otevření zázrakům.

Benjamin nám připomíná, že i v nejtemnějších časech existují záblesky naděje. Že každý okamžik může být "malou brankou, kterou může vstoupit Mesiáš". Ale třeba už Mesiáš přišel.

Walter Benjamin (1892–1940)

Walter Benjamin se narodil 15. července 1892 v Berlíně do zámožné židovské rodiny. Jeho otec byl obchodník a mladý Walter vyrůstal obklopen knihami a kulturou. Už v mládí se zapojil do německého mládežnického hnutí (Wandervogel), kde se projevil jeho zájem o kulturní a společenské otázky.

V roce 1917 se oženil s Dorou Sophií Kellner, kterou poznal během studií. O rok později se jim narodil syn Stefan. Manželství však nevydrželo, v roce 1930 se rozvedli.

Ve 20. letech se pokusil o akademickou kariéru. Jeho habilitační práce o barokním dramatu, publikovaná jako „Původ německé truchlohry“ (1928), však byla na univerzitě ve Frankfurtu odmítnuta – text byl pro akademické prostředí příliš nekonvenční. Tento neúspěch předznamenal jeho celoživotní pozici outsidera v akademickém světě. Živil se jako překladatel, literární kritik a příležitostný novinář.

Klíčovým momentem bylo jeho seznámení s Theodorem W. Adornem a frankfurtskou školou na konci 20. let. Institut pro sociální výzkum mu poskytoval finanční podporu a publikační platformu, ale vztah byl komplikovaný. Adorno často kriticky zasahoval do jeho textů a snažil se je usměrňovat marxistickým směrem. Přesto Benjamin s Institutem spolupracoval až do své smrti a s Adornem a jeho ženou Gretel udržoval blízké přátelství i bohatou korespondenci.

V roce 1924 na Capri potkal Asju Lācis, lotyšskou divadelní režisérku a bolševickou aktivistku. Jejich vztah výrazně ovlivnil jeho příklon k marxismu. Pro Lacis napsal „Jednosměrnou ulici“ (1928), jednu ze svých významných prací.

Ve 30. letech žil v pařížském exilu, kde pracoval na svém nedokončeném hlavním díle „Pasáže“ (Passagenwerk). V Paříži se stýkal s intelektuály včetně Hannah Arendtové, s níž udržoval dlouhodobé přátelství. Arendtová později sehrála klíčovou roli v záchraně a propagaci jeho díla, často v polemice s Adornovou interpretací.

Po německé invazi do Francie v květnu 1940 se jeho situace dramaticky zhoršila. Adorno a Horkheimer, kteří působili s Institutem pro sociální výzkum v exilu v New Yorku, se mu snažili pomoci – poslali mu peníze a zajistili nouzová víza do USA. Benjamin se v září 1940 pokusil dostat přes Pyreneje do Španělska, odkud chtěl pokračovat do Lisabonu a lodí dále do New Yorku. Trasa přes Port Bou byla známou cestou pro lidi prchající před nacisty.

Když skupina dorazila do Port Bou, španělské úřady náhle oznámily, že neuznají tranzitní víza. Hrozilo vrácení do Francie, kde by Benjamina pravděpodobně čekalo zatčení a deportace. Vyčerpaný fyzicky i psychicky si 26. září 1940 v hotelu Francia vzal vysokou dávku morfia a zemřel. Svůj poslední dopis adresoval Hennymu Gurlandovi, kterého požádal o předání zprávy Adornovi v New Yorku. Ironií osudu španělské úřady druhý den svou politiku změnily a ostatní uprchlíci mohli pokračovat v cestě. Záhadou zůstává osud černého kufříku s důležitým rukopisem, který se nikdy nenašel.

Po jeho smrti vypukl spor o interpretaci jeho odkazu. Zatímco Adorno a frankfurtská škola zdůrazňovali marxistickou stránku jeho myšlení, Hannah Arendtová a Gershom Scholem akcentovali jeho vztah k židovské tradici a pozici nezávislého kritického myslitele. Jeho hrob se nachází na katolickém hřbitově v Port Bou, s výhledem na Středozemní moře. Benjaminovo dílo bylo plně doceněno až po jeho smrti a dnes je považován za jednoho z nejvlivnějších myslitelů 20. století.

„O pojmu dějin“ (též známé jako „Teze k filosofii dějin“) od Waltera Benjamina

Walter Benjamin svou esej „O pojmu dějin“ (Über den Begriff der Geschichte), někdy označovanou také jako „Teze o filosofii dějin“ (Thesen über den Begriff der Geschichte), napsal krátce před svou smrtí v roce 1940. Tento text je poměrně krátký, avšak mimořádně hutný a složitý, a svým obsahem a obrazivostí patří k zásadním dílům moderního myšlení o dějinách, paměti a politice. Benjamin kombinuje marxistickou inspiraci s myšlenkovými zdroji židovské teologie, přičemž se kriticky vymezuje vůči převládajícím konceptům lineárního či pokrokového pojetí dějin.

Základní Benjaminova myšlenka je vyjádřená od počátku – odmítá klasické, osvícenské pojetí dějin jako kontinuálního, lineárního a stále vzestupného „vývoje“ vedoucího k pokroku. Zdůrazňuje, že představa plynulých, na sebe navazujících fází, které nevyhnutelně spějí k lepší budoucnosti, je falešná. Pokrok je pro něj ideologií vítězů, která zakrývá utrpení poražených a potlačených. Pokrok se stává mýtem, který legitimizuje současný stav a upírá nám možnost nahlédnout hrůzu minulosti.

Místo hladkého pokroku vidí Benjamin dějiny jako sérii katastrof, hromadu trosek, která se kupí před očima historika-pamelaře. Dějiny nejsou triumfální pochod, nýbrž permanentní soustava neštěstí a zmaru. Proti osvícenské představě světla, které stále více proniká do temnot, staví metaforu „anděla dějin“ (Teze IX), který je obrácen obličejem k minulosti a vidí jen nekončící sled porážek a destrukcí, přičemž je neviditelnou bouří (metaforou pokroku) unášen do budoucnosti, jíž nechce hledět vstříc. Tato slavná pasáž je ústředním obrazem eseje. Benjamin se zde inspiruje obrazem „Angelus Novus“ od Paula Kleea. Anděl dějin pohlíží na minulost jako na ruiny a trosky, z nichž se vrší hora. Nemůže ji však spravit či oživit mrtvé, protože je vlečen dopředu „bouří z ráje“. Tato bouře, která anděla unáší do budoucnosti, je metafora historické nutnosti či toho, čemu lidé říkají pokrok. Anděl by rád setrval a vzbudil mrtvé, napravil křivdy, ale je mu to znemožněno. Tento obraz je klíčovým symbolem Benjaminova tragického chápání dějin: každá další chvíle přináší novou katastrofu, kterou nelze odčinit.

Benjamin se vymezuje vůči historicismu, který dějiny vnímá jako objektivní sled událostí, jež lze popsat „tak, jak k nim došlo“. Historicismus si nárokuje neutralitu a objektivitu, ale ve skutečnosti zastírá zájmy vítězů a potvrzuje jejich hegemonii. Podle Benjamina není úkolem historika napodobit kronikáře, který pasivně zaznamenává události v pořadí, jak přicházejí. Místo toho má historik nahlédnout do minulosti z hlediska současných zápasů a tužeb utlačovaných a zmlčených hlasů.

V konceptu dějin Benjamin překračuje čistě sekulární rámec a čerpá inspiraci z židovské teologické tradice, zejména z myšlenky mesianismu. Náprava dějin – jejich „vykoupení“ – není lineární vývoj, který by přinesla budoucnost, ale spíše okamžitý záblesk, v němž se minulost spojí s přítomností. Benjamin mluví o „mesianickém okamžiku“, kdy se minulost „zablýskne v jedinečné konstelaci“ se současností. Tento záblesk nám umožní spatřit a osvobodit potlačené možnosti, které dějiny nesly, ale nikdy nebyly naplněny.

Dějiny nejsou fixní a dávno dané, ale pokaždé, když je interpretujeme, mohou být aktualizovány v nové konstelaci s přítomností. Historik má za úkol tyto konstelace vytvářet, spojovat minulost a přítomnost způsobem, který odhaluje, co bylo potlačeno a zapomenuto, a tím otevírat možnost lepší budoucnosti. Nejde o lineární pokrok, ale o radikální gesto, které má vytrhnout moment z chronologického sledu a rekonfigurovat jej, aby promluvil k naší přítomné situaci.

Benjamin zdůrazňuje, že osvobození od tyranie dějin (a to i v marxistickém slova smyslu, kdy jsou dějiny třídních bojů, jež mají vyústit v beztřídní společnost) nespočívá v plynulém času, ale spíše v jeho radikálním přerušení. Revoluce tu není pokračováním historie, ale spíše „zatažením za záchrannou brzdu“, které zastaví vlak dějin řítící se do propasti. Revoluce pro Benjamina není lineárně předurčeným výsledkem vývoje, nýbrž příchodem okamžiku, který vytrhne společnost z determinismu „takto to muselo být“.

Klíčový marxistický prvek Benjaminova textu je důraz na to, že historik, který je na straně utlačovaných, musí bojovat za paměť poražených generací. Minulost je plná událostí, které nebyly zúročeny a byly vytěsněny vzpomínkami vítězů. Historik má proto eticko-politický úkol: oživit to, co bylo potlačeno, a dát hlas těm, kdo byli umlčeni. Vítězové vždy čerpají sílu z toho, že normalizují svůj triumf, zatímco Benjaminova „teologie dějin“ vyzývá k tomu, abychom spatřili v minulosti skryté potenciály odporu a alternativy, které nebyly realizovány.

Benjamin upozorňuje, že idea nezvratného historického pokroku, ať už je podávána liberálními dějinami či vulgárním marxismem, vede k fatalismu a rezignaci. Pokud vše nevyhnutelně spěje k dobrému konci, není třeba jednat. Benjamin místo toho akcentuje nebezpečí: absence okamžiku rozhodného činu, absence probuzení do přítomnosti, nás nechává uvíznout v mlýnu katastrof. Jednat musíme nyní, v konkrétní historické situaci, kterou lze transformovat.

Ačkoli vychází z marxismu, jeho přístup je obohacen o teologickou a mesianistickou perspektivu. Historie není uzavřený proces. V každém okamžiku může dojít k záblesku, který změní interpretaci celých dějin. Tento záblesk je metaforický „mesianický úlomek“ – cosi, co vnáší do dějin možnost osvobození a vykoupení minulosti. Vykoupení zde neznamená náboženskou spásu v tradičním slova smyslu, ale zvrácení logiky, v níž byli poražení navždy umlčeni.

Naše chápání času a dějin je často zkreslené tím, jak jsme zvyklí vnímat svět z lidské perspektivy. Když se podíváme na existenci člověka v kontextu historie Země, zjistíme něco překvapivého - kdyby celá historie života na naší planetě byla vměstnána do jediného dne, moderní člověk by v něm existoval pouhé dvě sekundy a období civilizace by zabralo jen nepatrný zlomek poslední sekundy. Toto srovnání nám pomáhá pochopit, jak jsme v kosmickém měřítku teprve na začátku své cesty.

Stejně zajímavé je i to, jak vlastně vzniká to, čemu říkáme "historie". Není to jen prostý řetězec událostí, kde jedna následuje druhou. Ve skutečnosti se události stávají historicky významnými často až zpětně, když pochopíme jejich dopad na současnost. Je to podobné jako když se díváme na hvězdnou oblohu - hvězdy existovaly odjakživa, ale obrazce souhvězdí v nich vidíme až my, ze své současné perspektivy. Podobně i historické události nabývají svůj pravý význam teprve tím, jak je propojujeme se současností a jak jim rozumíme z našeho dnešního pohledu.

Zvláště zajímavý je v tomto ohledu kontrast mezi moderním a tradičním židovským pojetím času. Na čas se totiž lze také dívat optikou nekonečna a věčnosti. Zatímco my dnes často vnímáme čas jako prázdný proud, kde události mechanicky následují jedna druhou, židovská tradice chápe každý okamžik jako potenciálně přelomový - jako bránu, kterou může vstoupit něco zásadně nového a změnit běh dějin. Toto pojetí nám připomíná, že dějiny nejsou uzavřený příběh, ale jsou stále živé a každý okamžik v nich může být významný. Místo pouhého zkoumání budoucnosti nebo mechanického zaznamenávání minulosti nás tento pohled vede k hlubšímu pochopení toho, jak minulost, přítomnost a budoucnost spolu souvisí a jak každý moment může být naplněn významem.